MENU

 
TOPlist
 
 


  PŘÍBĚHY PSANÉ ŽIVOTEM  
 
AKCE: DIVOKEJ BILL V HLINSKU  (8. 7. 2006)
 
 

V Hlinsku se pořádal koncert Divokého Billa, což není zase tak daleko. Tak jsme se rozhodli, že prostě pojedeme. Zjistili jsme si vlakový spoj do Hlinska, abychom tam byli tak kolem šesté. Co bylo však daleko horší – spoj zpět už zjištěný nebyl. Ten jsme zjistili až na skromném hlinském nádraží – zpáteční vlak jede kolem 5 hodiny ranní. Čili za 10 hodin. V tu chvíli nám to bylo docela jedno, neboť jsme se těšili na koncert a jak se dostaneme domů bylo až druhořadé.

B
ez větších problémů jsme dorazili do areálu hlinské pivnice, kde se měl koncert odehrávat. Po zakoupení lístků a asi hodinovém čekání nás konečně pustili dovnitř. Uvnitř se nacházelo celkem slušně velké pódium,  před ním velký plac a okolo pár stánků s občerstvením a pivem. Ceny byly ale pěkně mastné a tak jsme se rozhodli, že si něco koupíme až později večer, až bude opravdový hlad. Asi čtvrt hodinku před koncertem začalo pršet, nás to však nerozhodilo, i přesto, že jsme tam byli jen tak nalehko. Poté už začal samotný koncert – prostě zábava, super atmosféra a lidi – tedy až na jednu „mírně“ přiopilou paní, která mě párkrát polila pivem. Billové skončili zhruba kolem půlnoci. Po 4 hodinách se dostavila dost velká žízeň a hlad. Pivo byla jasná volba, ale později jsme si uvědomili, že to vlastně tak dobrý nápad nebyl, protože pít pivo na prázdný žaludek, se může pěkně vymstít. Jakási přiopilost se dostavila ve velice krátkém čase. Tak, teď bylo na řadě jídlo. Po průzkumu stánků jsme se zhrozili – nic už nezbylo! Ve skutečnosti to ale zas tak úplně pravda nebyla – jeden stánek nabízel poslední občerstvení – opečený chleba (topinky to fakt nebyly), čtvrt krajíce za bůra, jak mi řekla velice příjemná paní. Jelikož už jsem byl dost v náladě, tak jsem jí hodil na „pult“ 60 kč a řekl: „Co se do toho vejde!“. Za pár okamžiků jsem si odnášel slušnou dávku „topinek“ a štrádoval si to za Bobíkem. „Kde je kečup?“, zeptal se mě. „Aha…, tak na to jsem zapomněl, teď už se tam vracet nebudu“, odpověděl jsem.

T
ak ale co dělat do 5 hodin do rána? Rozhodli jsme se, že areálu zůstaneme co nejdéle. To byl ale omyl, neboť nám pan organizátor řekl, ať dojíme topinky a opustíme areál. Skvělá situace. Při odchodu z areálu jsme u silnice zpozorovali, jak nějaký ožralý pán kopl do jedoucího auta. Řidič vysedl a začal do opilce dost surově kopat a nadávat mu do….(to se nehodí). Policisté projížděli zrovna okolo, ale že byl okamžitě zabránili řidiči kopat do dobře zmláceného opilce, to tedy ne.

Tak pokračujeme dál po chodníku podél hlavní cesty, když nás zastaví starší dívka a varuje nás, že v nějaké ulici kontrolují policisté opilé nezletilce. Byli jsme moc rádi, že jsme to věděli, protože bychom u policistů moc neobstály. Poté dívka ještě dodala, že koho chytí, tak toho odvedou na sociálku, což nám přišlo dost přitažené a tak jsme pokračovali dál směrem na vlakové nádraží. Znatelně se ochladilo a tak jsme doufali, že bude otevřený aspoň vestibul nebo čekárna. Sám jsem ale moc dobře věděl, že vestibul otevřený nebude, Petr to věděl, ale nikdo radši nic neříkal. Na dveřích stálo: Otevřeno od 4:15. Tedy 15 minut před naším odjezdem. Tak to nás „mile“ potěšilo. Jediná možnost jak si zkrátit  čas, bylo spát na lavičkách venku. Byla příšerná zima a mi byli jen v krátkém tričku a tříčtvrťácích. Na lavičkách se leželo tak hrozně, že se tam za žádnou cenu nedalo usnout. Alespoň nám se to nedařilo – tomu bezdomovci, co ležel na třetí lavičce to bylo očividně jedno, kde a na čem leží. Na chvíli mě ale přece jen únava přemohla a na pár okamžiků jsem zabral. Probudil mě až velice divný a zvláštní pocit, že pod mnou někdo leží a děsně funí. Podíval jsem se dolů pod sebe a mezi mezerami v lavičce jsem spatřil něco kulatého a pohyblivého. Hrozně jsem se vylekal a vyskočil jsem tak prudce z lavičky, že to probralo z tvrdého spánku i bezdomovce. Díval se na mě, jestli jsem se náhodou nezbláznil a zase se ponořil do svého spánku. A co to bylo pod lavičkou? Obyčejný neškodný ježek, který zmizel tak rychle jako se objevil. Ten den to však nebylo ještě poslední zvíře, které jsem viděl – asi po půl hodině kolem nás proběhl ve vzdálenosti nějakých tří metru zajíc. Dalších pár minut sestávalo z neklidného vrtění se na lavičce, pozorování „rychle“ plynoucích hodin a třením vlastního těla, aby nám nebyla taková zima. (ne tím třením, které Vás napadlo!!!) Zhruba ve 2 hodiny jsme se s Bobíkem rozhodli, že to nemá cenu, že stejně neusneme. Tak jsme šli zpět do města a zpět a mysleli si, že nám aspoň trochu uteče čas. „Tak kolik nám uteklo času?“, zeptal jsem se Bobíka. „Čtvrt hodiny…“, odvětil.

Další trápení v Hlinsku už popisovat nebudu. Prostě, dojeli jsme do Havlíčkova Brodu, kde jsme zjistili, že vlak jede až za  hodinu. To už jsme si opravdu mysleli, že nás nic horšího potkat nemůže. (Teď si všichni čtenáři jistě myslí, že nás ještě něco hrozného potkalo…….ale ono už se pak vůbec nic hrozného nestalo). Domů jsme dorazili zhruba v osm hodin, tedy zhruba po patnácti hodinách, co jsme vyrazili z Dobronína do Hlinska.

NAPSAL DNE 7. 9. 2006 PAVEL PROCHÁZKA

 
 
AKCE: CESTA Z KINA PO KOLEJÍCH  (květen 05)  
 
 

Bylo to takhle zřejmě v květnu roku 2005, když jsme zatoužili shlédnout dobrý film, a to v kině. Byl to film "Království nebeské". Jeli jsme my dva z Winfrškréce a ještě náš kamarád, jemuž každý říká Hofi. Hofi jest velice náladový, někdy je s ním srandy kopec a jindy je nakrknutý, že s ním nic není. Stejně tak tomu bylo i osudného dne. To však byla pouze poznámka nepatrná a s touto událostí má pramálo společného.

Když se mě někdo zeptá, jaké je vlakové spojení z Dobronína do Jihlavy, zpravidla mu odpovím, že velice dobré, neboť vlak tímto směrem jezdí téměř každou hodinu. Jenže nezeptal se, jaké je spojení večer, to bych odpověděl, že velice špatné.

Kino skončilo a nám jel vlak až ve 22:45, tedy asi za 3 hodiny. I řekli jsme si: "Tak co, nějak to snad vydržíme." Snažili jsme se moc, šli jsme do Kauflandu, tam je snad do dneška naše netradiční (na zákazníka obchodního domu) chování na kamerovém záznamu a pak jsme šli pěšky na nádraží. Já a Pavel jsme byli rozdivočelí a tak jsme se smáli úplně všemu, zpívali si divokobillské skladby hudební a pěkně tím štvali našeho milého kamaráda Hofiho. Přišli jsme do čekárny hlavní budovy  nádraží ČD a chtěli si odpočinout od namáhavé cesty. Tu k nám přišla jedna ošklivá bába, zřejmě hajzlbába a povídá, že tam čekat nemůžeme. A Pavel na to: "Proč?". Už si napamatuju, co ta bába říkala, ale vím, že chtěla vidět naše jízdenky, které jsme jí hrdě ukázali, tudíž jsme mohli zůstat.

Já se furt něčemu smál, tak jsem byl kamarády vyhozen z čekárny. Procházel se po peróně a pak si řekl, že se půjdu projít do parku. Šel jsem tedy. Však z čekárny přišel Hofi a říká: "Půjdem po kolejích, nám se čekat nechce. Zrovna jede vlak do Bosche, od Bosche je to pár kiláčků, doma budem cobydup." Tak se stalo podle "předpovědi" a šli jsme tedy po kolejích.

Bylo to tam temné, strašidelné a já osobně se bál, taky proto, že mi pod nohou něco zapištělo jako myš a já se myší velice bojím. Víc než myši nás však ohrožovaly hlavně vlaky. To jak zepředu, tak zezadu. To vždycky někdo zařval: "Vlááák!" a my seskočili z kolejiště někam, kam to šlo. Nejhorší byly skály, tam nebylo kam skočit, to se snad i Hofi a Pavel, jakožto bezvěrci, modlili, aby nejel vlak. Nejel a tak jsme mohli dál. Avšak nejhorší to bylo u posledního vlaku, to když jsme rychlým a hbitým skokem opouštěli kolejiště, malý Hofi sjel do příkopu, což nás velice pobavilo a vzpomínka na příkopem pohlcujícího Hofiho nám do teď zůstala a zřejmě zůstane do konce života. Domů jsme pak došli po poli, neboť před naším nádražím jest taková kukaň, ze které kolejiště hlídá pán či paní od dráhy. Těm jsme se naštěstí vyhli.

Znavení jsme došli domů, ale humor nás neopustil. Pak byl veselý i Hofi, neboť má povahu střídavou. Když jsme do Dobronína došli, já se schválně podíval na hodinky a bylo přesně 22:40, to pak jednoho naštve, a vůbec, ale nás ne, alespoň jsme něco zažili a kdybychom jeli vlakem, tak bysme toho tolik nezažili. Je ale zvláštní, že já a Pavel, ať s někým nebo sami, jsme byli několikrát v kině, na koncertech a různých akcích, tak vždycky raději počkáme na vlak.    

NAPSAL DNE 7. 9. 2006 PETR BOBEK

 

 

   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown