MENU

 
TOPlist
 
 

 
Pohádka: Jindřich vstal z pece
 
 

Prolog: Tato pohádka je pro děti, pro které určitá krutovláda představuje lhostejnost pouze v nudných učebnicích dějepisu, ale lidská touha po moci postavená na zakomplexovaných ideálech je stále aktuální téma.

  Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Jindřich a neustále se válel na peci. Když mu bylo sedmnáct, začala s ním třískat puberta. Holky se mu líbily čím dál víc a příští rok mu přestávaly stačit i lechtivé časopisy s děvčaty velmi odhalenými. Rozhodl se, že si půjde hledat nevěstu.
  Vstal z pece, nohy se mu od samého celoživotního válení na peci podlamovaly, ale kupředu ho hnal jeho vytčený cíl svého tělesného chtíče. Oblékl si slipy, tepláky a košili, svázal si do uzlíku uzené maso a bůček, dal mamince pusu a vyšel. Putoval přes řeky, přes moře, přes hory a přes dračí sluje, až přešel hranice západního Německa. Byl vyčerpán, a proto zastavil v lesích u první chalupy. Byla to krásná stavba s došky a umakartovými zdmi a celkové umístění v nádherné německé přírodě v něm vyvolávalo opravdové plesání mysli.
  Zaklepal na dveře a čekal. Asi po deseti minutách mu přišel otevřít muž s černými vlasy a černým knírkem. Mimochodem, jmenoval se Adolf, a pěstoval zde na samotě kozí sýr, ovčí mléko, třešně, pomeranče a banány. Jednou za měsíc své produkty vozil na jarmark a tím se živil.
  Když Adolf otevřel, měl na sobě trenýrky a bílé punčochy s podvazky. Jindřich jej mohl pozdravit, jelikož uměl dobře německy, neboť dlouhé chvíle na peci si kromě časopisů krátil učebnicí německého jazyka.
  „Greesgot,“ pravil Jindřich nesmělým hlasem panice.
  Adolf se před ním rozkročil jak dlouhý tak široký a jeho knírek se rozechvěl pod mohutným pokynutím hlavy. Adolf neměl rád nesmělé lidi, které poznával na první pohled. Naopak měl rád drsné jádro, které si tvrdě jde za svým cílem. Jindřich už dlouho putoval širým světem a od samé chůze byl poněkud znaven, rozhodl se tedy, že požádá Adolfa, aby jej vzal na čas do služby. A poněvadž na jeho statku bylo pořád co dělat, byl Jindřich přijat oficiálně coby údržbář.
  Práce mu šla od ruky. Dojil, jako kdyby se s vemenem už narodil, pomeranče, třešně a banány se naučil sbírat s takovým citem, až Adolfovi ukápla slzička. Jeho milované celoživotní dílo dostalo na větší váze. Brzy si Jindřich polepšil co se týče ubytování. Mdlou a laxní světničku u ovčího chlíva s plynovou lampou a propan-butanovou bombičkou vyměnil za útulný pokoj s výhledem na dvůr a k večeři dostával o bramboru navíc. V neděli dostával jitrnice a jelita a brzy našel u Adolfa nový domov.
  I Adolf rozkvetl. Jeho knírek zhustil a v jeho tvářičkách se začal objevovat narůžovělý rys, typický pro šťastného člověka. Brzy si s Jindřichem našli cestu k sobě. Adolf ho provázel po okolí a ukazoval mu ony krásy moderního Německa. Začal mu vštěpovat svojí filozofii, nutnost árijské rasy a naopak nebezpečí Židů, filozofii potřeby jistých ubytovacích center pro ně, kdy jim bude poskytována nejlepší péče za oplatu jejich nepřítomnosti v ostatním světě. Jindřich, dychtiv jako nikdy, poslouchal s neuvěřitelným zaujetím, designem sobě vlastním a zájmem, myslíval na Adolfova slova dlouho v noci před usnutím a najednou ho napadlo, že svou princeznu už našel v něm. V této chalupě a v jejím majiteli nechal kus svého srdce a to bude asi to, proč se vlastně vydal do světa. Tomu místu začal říkat Adolfova říše splněných snů.
  Ráno si o tom chtěl s Adolfem promluvit. Byl nervózní, snad stejně jako když se poprvé sprchoval, srdce mu bušilo a on se bál, že mu vylítne komínem – tak se totiž v oblasti, kde se narodil, říkávalo krku – ale nakonec, když spatřil svůj vzor a vůdce života, bez sebemenších zábran vše ze sebe dostal. Adolf byl zprvu poněkud zatrpknut – vždyť na svou samotu a klidný systém života byl tolik zvyklý – ale poté se přestal zdráhat, rozuzleně vzdychl a řekl Jindřichovi, ať s ním jde do kůlny. Tak šli.
  V kůlně se chvíli na sebe dívali z očí do očí a po chvíli Adolf opět vzdychl, podal Jindřichovi, pěnu, štětku a břitvu a projevil přání oholení svého kníru. Jindřich volal: „Ne, ne, ne,“ zakrýval si oči i uši, ale Adolfova prosba byla čím dál víc úpěnlivá. „Jestli mě miluješ, udělej to.“ A to Jindřicha zlomilo. Se sebezapřením Adolfa oholil. To, co se stalo poté, každý jistě dobře zná z oněch krvavých pohádek, kdy koňovi setnete hlavu a on se promění v prince. Adolf se sice neproměnil přímo v prince, ale na stejném principu a bázi to bylo. Z Adolfa se stala překrásná dívka, s ďolíčky ve tváři a s takovými prsy, jaké Jindřich v životě neviděl a že viděl leccos.
  Hned pocítil to, co se mu stávalo při dlouhých chvílích na peci pod houní a čemu nikdy nerozuměl. Až teď. Byla to láska. Jindřich pocítil k Adolfovi takovou lásku a vášeň, že jak byli v kůlně a sami a hezcí a mladí a veselí, skočil na Adolfa a léta poté nezažil lepší pocit.
  No a jak to končí v každé pohádce, oba zamilovaní se nakonec vzali. Vyhrávala kapela a rovnou šestkrát si střihla tu známou Der Elefant von Indien, bouchal ohňostroj, vína se pila, piva se pila a dovíco ještě. Já tam byl a jak jsem se ožral. A nevěstě jak to slušelo a ženich jako marcipán. Pak však slavnost skončila a všichni jsme se šťastně, jak to v pohádkách bývá, rozešli do svých domovů.

  Jindřich s Adolfem měli kupu dětí, hospodářství vzkvétalo a hlavně neslo. Tak takhle si Jindřich našel nevěstu a žili spolu šťastně až do smrti a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes.

 

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown