MENU

 
TOPlist
 
 

 
Moje první pořádné boty
 
 

Každý muž by v životě měl postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. To je svatá pravda, ale lze tomu dosáhnout ošklivý a neupravený. To tedy ne! Věřte, nikomu se to takhle nepovede. Když už mi šlo na čtrnáctý rok života, i já šel do sebe a dle starého moudra pánů Voskovce a Wericha, že šaty dělají člověka se chtěl řádně obléknout.
  „Jsi už velký Lojzíku, měl by ses oháknout,” říkám si v tu chvíli jen tak pro sebe. Tenkrát nosíce pouze hadry, jenž mi maminka přinesla ze svého druhého domova hospody anebo módu vietnamských krejčí. Né, že by mi tento styl oblékání vadil, ale značka je přece jenom značka.
   Ještě ten den jdu za rodiči s prosbou o navrácení statisícových dluhů. Leč marně. Má slova byla knokautována výtkami maminčinými:
  „Myslíš jenom na sebe! Takhle bych se musela vzdát na měsíc cigaret a alkoholu! Babka ti snad dává dostatečný peníz, tak ti snad něco vždycky zbude! Táhni mi z očí, smrade!“ To zas jo, dobré kapesné sice dostávám, ale těch pět korun, které před rodiči zatajím, abych něco vyžil mi na kvalitní módu opravdu nepostačuje.  To tatínkova slova byla přece jen vlídnější. Vytkl mi pouze úrokování dluhů, zapisování si jich pečlivě do notesu a malou přízeň matčinu při nočním laškování. Za to sice nemohu, avšak otec by měl mít vždy pravdu.  
  „Tudy cesta nepovede,“ zavelel jsem rázně a šel do svého pokojíku spřádat plány na rychlé, pokudmožno bezpracné vydělání peněz.
Napadla mne jediná možnost. Strýček Quido! Hluchý, němý a slepý muž, jenž jako poustevník obývá lesní pastoušku. Avšak pobírá slušnou rentu válečného veterána. Co z těch peněz má? Jemu určitě chybět nebudou. Rozhodl jsem se ho navštívit. Strýček Quido, postavou malého vzrůstu, dlouhým plnovousem zametaje podlahu a středověkým hábem s kápí opravdu připomíná poustevníka. Jinak opravdu a nefalšovaně moc milý pán, jenž mne nemůže odmítnout. „Uctivého dobrého dne vinšuji, strýčku milý!“ zvolávám noblesně. Jeho smysly však nic nezaregistrovaly a tak se poohlédnu sám po honoráři. Ale protože je tu neuvěřitelný svinčík je hledání poněkud obtížné. Po šesti hodinách se výsledek přece jenom dostavuje. Pod slamníkem nalézám neuvěřitelných 100 000 korun. Beru 5oo KČ a mizím. Snad Quido nic nepozná.
 Nicméně mám alespoň něco a tak se vydávám do značkového obchodu s výše uvedeným obnosem zkusit štěstí a dobře investovat. Do tvrdé reality mě vzápětí vrátily cedulky s cenami u příslušného oblečení. Zdaleka neodpovídaly obsahu mých kapes, tudíž se vracím na místo činu, tedy do lesa. Už vím kde mám hledat a tak beru 50 KČ. Ale to kupodivu zase nestačí, tedy navštěvuji strýčka Quida skrze dalších padesát korun. Už mám šest stovek a tak si mohu koupit alespoň trochu dobré boty.
  Mé nadšení při zkoušení nemá konkurence. Užíval jsem si každé krásné minuty při otázce:
Jsou vám dobře pane?“ Po chvilce si konečně vybírám opravdu, ale opravdu krásné boty. Byli nonšalantního střihu a elegantně sportovní. Teď už mi nebude cizí skladba „Švihák lázeňský“. Po vykročení z obchodu jsem jak znovuzrozený. Okamžitě si vyndávám boty z krabice a pyšně si jich nazouvaje se cítím jako opravdový seladón. Se vztyčeným nosem si to vykračuji bulvárem vedoucím k našemu domu. Vidím sousedy, jak se celý zčervenalí zamykají ve svých příbytcích a sousedky předstírajících sušení prádla, to z důvodu toho, aby se mi nikdo z nich nemusel postavit tváří v tvář. Je téměř jisté, že by byl zesměšněn a to díky mým novým botkám. Pomalu docházejíce domů nemám ani na okamžik pochyb, že se botám dostane ocenění i u mých milujících rodičů.       
  „Co si za ty dřeváky dal?“ vylne se zpoza dveří. Ten hlas odněkud znám. Ano! Patří mé mamince. Už se těším, jak ji vyvedu z omylu o nových botách. Hlas však neutichá, ba naopak.
Nevím kolik si za ně dal, ale určitě jsem se mohla za ty prachy hodit minimálně do příjemné nálady.“ No radši nikoho z omylu vyvádět nebudu, nemělo by to smyslu. Dal jsem boty pod triko a jakoby nic je propašoval do svého pokoje. Matka mezitím zapomněla na to, že na mých nohou nějakou novotu viděla. V mém pokojíku se vyjímaly jedna radost.
Teď už mohu vkročit do skutečné společnosti,“ říkám si, takřka totožným hlasem, jako když osobitý Saša Hemala vyzývá děti k spánku. A když už jsme u toho, pozorovat ty moje botky je opravdu požitek. Určitě lepší, než se čučet na televizi. Doopravdy! Už se nemůžu dočkat jak je zítra podruhé nazuji a půjdu se s nimi honosit mezi kamarády. Ale teď už honem do postele a spát. Dnes si to opravdu zasloužím. Spalo se mi opravdu báječně!
  Druhý den je tu natotata a já se výjimečně těším do školy. Jak projdu mezi kamarády a oni budou tak závidět, že snad někteří i puknou. „Tak si tu parádu půjdem nazout,“ jako bych říkal svému druhému Já. Ale co to? Boty mají úplně jiný tvar než včera. „Co to je za blbost?“ hovořím jen tak pro sebe. „Snad ještě spím.“ Ale ne. Po pořádném štípanci, potvrzující mou bdělost, s hrůzou zjišťuji příšernou novinku. Ty moje nové botky se rozlepují a co nevidět budou komplet rozpadlé. „No tak to snad ne!“ řeknu a začnu po pokoji ztřeštěně běhat sem a tam. Mám chuť všechno skončit a skočit z okna. „Bylo mi zde hezky, ale to bych nepřežil. Chodit zase s těmi starými, ošklivými bagančaty? V žádném případě!“ Co mi ale v poslední chvíli zachránilo život bylo povalující se lepidlo, jenž spatřuji z okna, když jsem chtěl vyskočit. Doběhnuvše tam dostávám pořádnou naději. Sic boty už nikdy nebudou takové, jak ten slavný, první den, kdy jsem si koupil své první pořádné boty. Ale zkusím to!
  Po prvním nánosu lepicí hmoty říkám větu jednoho velmi známého pána. „Kostky jsou vrženy.“ Teď už to nejde vrátit a je to jen v rukou božích. Tyto ruce mi přinesly štěstí. Boty se zformovaly a mají podle mne mnohem hezčí tvar. Mé zalepené ruce budiž důkazem mé snahy o parádnější image. „Tak, teď mohu vyrazit do školy.“ Nazul jsem botičky a vyšel. Tak jdu, jdu a jdu až dojdu do školy. Teď budu jak se říká „In“. To se budou holky otáčet. A taky že jo! A to byla ostuda. Totiž. Když jsem si chtěl boty v šatně školní sundat, prostě to nešlo. Lepidlo je opravdu velmi kvalitní. Jenže kvalita takového rozsahu pro mne není potřebná, tudíž není moc na místě. Se sebezapřením žádajíce spolužáky o pomoc se mi dostává aplausu s mírným smíchem, jaký už snad nikdy nezažiju. Musím se červenat. Je to hrozná ostuda. To však nebylo vše. Po úmorném snažení kamarádů a vysvobození mých nožiček je to tak o 90% horší. Moje boty se rozpadly. „No to snad ne, to už na mně je moc!“ řekl jsem si a s brekem utekl ze školy. Běžím bosý, ani nevím kam. Když dobíhám kamsi k mostu sebevrahů mám opravdovou chuť skočit. „Musím se zabít, nebudu ze sebe furt dělat vola. Já si něco koupim a vono to hned musí bejt tahle vodfláknutý. Už to není co to bejvalo. Tenkrát boty šili s láskou.“ Takhle jsem si dodával „sebevědomí“. „Nemůžu dál, skáču!“ Nevěřili byste, co se mi za dobu toho letu honilo hlavou neuvěřitelných myšlenek. Myslím na svoji maminku, svého tatínka a moje rozpadlé botky. Taky mne zrovna napadlo, že ty boty můžu reklamovat. „Já blbý!“ Nemusely být žádné starosti a teď bych si teoreticky užíval života. Jestli přežiji, půjdu do toho obchodu a nenechám se odbýt. Jenže teď je pozdě. Ten kámen pode mnou nevypadá moc přátelsky. „Jau!“ Viděl jsem pořádný záblesk a pak už jenom tmu. Není to zrovna záviděnihodný pocit.
  V nemocnici se probouzím po pár měsících a okamžitě se ptám: „Kde to jsu?“ Odpověď zní jasně. „V nemocnici lazare,“ říká jemně oholený, dlouhé vlasy mající jakýsi pán v bílém plášti. Ani se neptejte jak jsem skončil. Zlomená páteř, tak to v životě nebudu nikdy chodit po svých nohou.
   Teď se musím otázat sám sebe: „Stály mi ty boty vůbec za zničené zdraví? Co já bych dal za pocit mít na nohou třeba tu nejodpornější obuv na světě? Všechno se dá překousnout, jinými slovy řečeno, i když se stane ta nejhorší věc tak život jde vždycky dál!“ Dostatečně jsem poučen.   
  

 

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown