MENU

 
TOPlist
 
 

 
Jak jsem přestal věřit na Ježíška
 
 

Můj příběh se datuje na samotný sklonek roku 2003. Tento rok byl pro mě velice významný, ale na druhou stranu s sebou přinesl i jedno velké zklamání, o které bych se s Vámi rád podělil.

- Moje rodina, která čítá mě, mojí maminku a babičku, je velice nábožensky založená, a proto u nás vánoce patří mezi nejdůležitější svátky v roce. Můj tatík již nežije – na našem loňském říjnovém výletu na Slovensku ho velkým nedopatřením roztrhali rozrušení medvědi. Ale dost o mé rodině. Raději Vám povím o jistých prosincových událostech, které zapříčinily vzniku mého dlouhodobého zklamání. Mé vyprávění bude dále pokračovat deníkem, který jsem si vedl od začátku prosince až do osudných vánoc.

2. května. Jako každý den se obvykle vracím se svým nejlepším kamarádem Rosťou ze školy rovnou domů. Cestou si mimo jiné vykládáme o tom, jak moc se těšíme na vánoce. Oba jsme se shodli na tom, že moc. Rostík se mně zeptal, co budu kupovat mamince na vánoce. Chudák ani neví, co říká. Moje mamka přece nemá narozeniny v prosinci, nýbrž v září. Ale je to přeci můj kamarád, a tak mu tu drobnou odchylku odpouštím. A co ho to vůbec zajímalo?

8. prosince. Maminka se mě jen tak ze srandy zeptala, co že si to přeji k vánocům. Odpovědět jí nebylo lehké, musel jsem se zamyslet, dokud se mi nezačali v mysli vykreslovat mé největší přání a tužby. „Nějakou hezkou bundu na zip a lampičku do pokoje“, řekl jsem jí. Maminka s překvapením v očích se ode mně znenadání oddělila a šla přímo do nákupního centra, že prý potřebuje ještě dokoupit nějaké koření. Ani nechtěla abych šel s ní, což bylo zvláštní, neboť ji pravidelně doprovázím při každém nakupování. Divné, to Vám tedy povím.

13. prosince. Dnes jsem velice rozčílil babičku. Když jsem šel k ní do pokoje, zastihl jsem jí, jak rve nějakou  velkou igelitovou tašku pod postel. Zeptal jsem se, jestli s tím nechce pomoct. Podle jejího výrazu v obličeji bylo více než jasné že nechce. Její vysoké čelo se orosilo a pak ještě navíc vypustila do „éteru“ několik neslušných slov. Bylo mí jí docela líto. Zase bude muset otčenášovat až do večera.

24. prosince. Jsem tak natěšený, že už nemůžu ani dospat, a tak vstávám už ve čtyři hodiny ranní. Snídám vánočku, ujídám cukroví a poslouchám líbezné koledy. Mou mysl uchvacuje krásná atmosféra vánoc. Mrazí mě v zádech. Ověnčuje mě podivný pocit, který se nedá popsat. Je to něco, co žádný muslim, buddhista ani ateista nemůže nikdy pochopit. Můj duševní i fyzický stav ovládá pocit nirvány. Okolní svět vůbec nevnímám.
Z tohoto stavu mě probudila až třesoucí maminčina ruka. Je půl dvanácté, musel jsem na chvíli usnout. Po vydatném obědě již probíhají přípravy na Štědrovečerní večeři. Každý pomáhá, kromě babičky, která si jako vždy dává dole dvacet.
Společně se setkáváme až u večeře. Maminka velice ráda vaří a zkouší speciality. Dnes máme smaženého kapra a bramborový salát. V kuchyni v koši jsem našel obal od rybího filé. Nebudu ale kazit mamce radost. Nechám si to pro sebe.
Mňam, to je ale dobrý kapr“, chválím maminčino dílo. Po večeři jsme ještě krájeli jablka, ne proto, abychom zjistili, jestli se nám ukáže hvězdička z jader, ale proto, že babička měla ještě hlad a celé jablko by její kousací aparaturou  nerozžvýkala. Mezitím si mamka odběhla na záchod. Za pět minut se ozvala z vedlejší místnosti obrovská rána, při které spadl  obrázek s mojí podobiznou z páté třídy. Rána zněla skoro stejně,  jako když někdo narazí hlavou přímo do zdi. Ozvali se hrubé nadávky. Babička mi rychle zacpala uši, abych nic neslyšel. Když mi zdělala své robustní ruce z uší, uslyšel jsem charakteristický zvuk zvonku, který se linul z obývacího pokoje. Tak, je to konečně tady. Ježíšek už naložil. Škoda, že. tu teď není mamka. Zase to prošvihla, stejně jako minulý rok.

Mamka přišla ze záchodu o chvilku později. Naposledy kontroluji, jestli jsou všichni dostatečně připravení a upravení. Oprašuji mamince z vlasů omítku. Na záchodě už jsme dlouho nebílili, to je pravda. Tak, teď už je všechno v pořádku. Společně s mamkou vstupujeme do obývacího pokoje se zatajeným dechem. Babička je nám v těsném závěsu. Nádhera! V pokoji to vypadá jak v Betlémě. Celému prostoru dominuje krásně osvětlený vánoční stromeček. Prostě dokonalá vánoční atmosféra. Nepatrně pohlédnu na zem, pod stromek. Spadl mi kámen ze srdce. Podle toho, co se nacházelo pod stromkem jsem musel být letos opravdu hodný.
Můžu?“, zeptal jsem se maminky s rozzářenýma očima. Dala mi jasný pokyn, že ano. Ze stromku sálalo příjemné teplo, když jsem se k němu přiblížil. Nejprve jsem se rozhodl rozbalit relativně největší dárek. Zvláštní, balící papír mi připadá nějak povědomý. Rozbaloval jsem s největší opatrností, abych náhodou nepoškodil, či jinak neznehodnotil papír. Maminka na to velice dbá. Jde zřejmě o nějaký dávný obyčej, který jí předali její rodiče.
Bunda na zip!“, jásám a obíhám celý obývák v totální euforii a každou chvíli se prohlížím v zrcadle, jak mi to hrozně sluší. Mamka mrkla někam směrem k babičce. Nejspíš jí něco spadlo do oka. Po půl hodince konečně rozbaluji i zbytek dárků, ve kterých se skrývala lampička, kterou jsem si tak moc přál a krásné zateplené flanelové papuče. Bylo v nich příjemné teplo a perfektně se v nich chodilo. Připadal jsem si jako nějaký paša a  měl  jsem pocit, že jsou letošní vánoce úplně ty nejlepší a nic na  světě mi ho nemůže zkazit. Po chvilce jsem se však zarazil a podíval pod stromek. Nic tam už nebylo, jen hromada papírů a mašlí. To mě zarazilo a nedalo mi se nezeptat:
Ty si nedostala nic mami?“
Víš, Jožinku, my dospělí už nedostáváme dárky.“
To není pravda. Vždyť já už jsem přece taky dospělý a dárky dostávám. To není fér, já to nechápu.“
Srdce mi vyplnila lítost a smutek. S nikým jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem být sám.
Po chvilce ke mně přišla odhodlaná mamka, chytla mě za ruce a řekla mi:
Já už ti to nemůžu dál tajit, Joží. Myslím si, že už jsi na to dost starý, abys to pochopil. Nastal konečně ten pravý čas. Špatně se mi to vysvětluje a nevim, jak ti to říct. Jde, jde o to, že Ježíšek je humanistický blud, který nemá ani vlastní jsoucno.“
Nerozuměl jsem jedinému slovu, ani tomu, co se mi to snažila říct. Nechápavě jsem se na ní podíval: „Cože?“
Ježíšek neexistuje! To rodiče dávají svým dětem dárky, já ti koupila tu bundu!“ vykřikla na mě.
Lžeš! Na koho si tady hraješ?!“, vrátil jsem jí, což bych si ještě před hodinou nikdy nedovolil.
Pokud nevěříš, podívej se pod okno, možná tě to přesvědčí“, plakala.
Podíval jsem se z okna do sněhu. Zřetelné, čerstvé stopy. Srovnávám podrážku maminčiny boty se šlépějemi ve sněhu. Přitížilo se mi. Naráz mi to všechno začalo docházet. Viděl jsem to jak ve zpětné pohledu událostí v nějakém filmu. Slyším Rosťu, jak se mě ptá: „Co koupíš mamce k vánocům?“, potom:  „Ne, nemusíš se mnou chodit. Já stejně koupím jenom nějaké to koření.“ „Jéé, já si ještě odskočím rychle na záchod.“
Točí se mi z toho hlava a chce se mi zvracet. Dávím se. S pocitem nenávisti vybíhám v papučích ven. Rvu si vlasy. Proklínám matku. Proklínám babičku. Proklínám humanistický blud.
Běžím přes celé město ke svému hodnému strýci Mirkovi s tím, že u něj strávím zbytek svého života a domů k mámě se již víckrát nevrátím. Touha domova byla pro mě ale nakonec silnější, a tak jsem se ještě ten večer vrátil zpět domů. Doma jsme si všechno vyříkali mezi čtyřma očima. Babička už spala. Následovala dvouhodinová přednáška o fungování vánoc včetně názorných nákresů. „Aha“, dostal jsem ze sebe po přednášce. Všechno jsem jim odpustil.  

27. prosince. Ležím v posteli. Přemýšlím o předešlých událostech. Už v tom mám jasno. Ježíšek neexistuje. Toho si vymysleli lidé. Byl jsem hlupák, že jsem tomu až do teď věřil. Je mi 18 a byla to ostuda.
Ale jedna věc mi pořád leží v hlavě a nedá mi spát. Ježíšek tedy neexistuje, ale co takový Santa Klaus, ten je taky blud? A co papa Nöel? Ten taky?

 

AUTOR: PAVEL PROCHÁZKA

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown