MENU

 
TOPlist
 
 

 
Můj (ne)přítel alkohol aneb Jak se také dá lehce zničit život
 
 

Alkohol! Kdysi jsem si myslel, že se s ním snad nikdy neskamarádím a budu žít spokojený, rodinný život, obklopen pouze svými nejbližšími, stejně jako moji rodiče. Opak byl ale pravdou a zároveň i krutou realitou. Dnes mi je 18 let a už 3 roky obývám pokojík protialkoholní léčebny. Tehdy mi táhlo na 15 let a já do té doby nepoznal nic jiného než spánek po večerníčku, někdy trapné rodinné výlety a hromadu zakazování. Vůbec jsem netušil co ten zbytek života skýtá za dobrodružství. Pomalu pociťujíce mládežnickou pubertu dostávám nové myšlenky, takové které bych dříve bez milosti razantně zavrhl. Vše vyvrcholilo nezdvořáckou rozprávkou spolužáků Kropáčka a Kudláčka o nádherném pocitu svobody a volnosti po požití tak dvou až tří lahví silnějšího, mými slovy řečeno nekalého destilátu čili alkoholu. Musel jsem to vyzkoušet. Prostě musel! Už mě nebavilo stále poslouchat jedno a to samé: udělej tohle, udělej tamto, to nesmíš, to zase musíš, atd. Ne! Řekl jsem si dost.
  Týž den po sedmé hodině večerní, když mně maminka uložila ke spánku jsem se vykubelil z podpeřiny a pomaloučku, polehoučku se blížil k zamřížovanému oknu v mé komůrce. Počínám s pilováním. Už mě ale bolí ruka a pomalu omdlévám. Když už obracím oči v sloup tak mříž povolí. Hurá! Po třech hodinách vydatného pilování je dílo dokonáno. Jdu k posteli, rozběhnu se, skočím z okna a v tu ránu jsem z branky ohraňující náš pozemek, pryč. Nedbám na oběti z mého impozantního letu a běžím za svým jediným a zároveň nejlepším kamarádem Pavlem Šimečkem. Zastihl jsem ho u neuvěřitelně sprostého filmu, kde herci vystupovali tak, jak byly stvořeni. No fuj! Nu což, zavřu oči a nebudu shlížet směrem na západ, kde má TV s videem polohu. Co mi taky jiného zbývá. Okamžitě jsem se mu svěřil a vyznal ze svého problému. On se jen hlasitě zasmál a vyřkl ta památná slova jenž podstatně změnila můj budoucí život: „Zítra jsem sám doma, takže touhle dobou u mně! A vem s sebou i Emana a Edu, kteříš taktéž nepozřeli špetku alkoholu.“ „Přijdu! Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,“ zvolal jsem s místy zatajeným dechem a odkráčel zpět do svého obydlí.
  Na zítří předstíraje hexenschus (hexenšus), abych se vyhnul vysilujícímu loupání brambor či aktivitě podobného rázu a mohl v klidu připravit nervy a mozkové buňky na opravdovou zkoušku dospělosti. Hrozně se potím a celý mokrý volám pro jistotu klukům, jestli je všechno ready čili O.K. Vše v naprostém pořádku, tak to mě opravdu těší. Vtom slyším z kuchyně kukání. S napětím sobě vlastním počítám kuky a když řeknu sedm, vyčkám pár sekund a zaraduji se. Můžu opět pilovat zamřížované okno, jenž můj otec zasejc zaklínil a řádně
zaklížil. Samo sebou jsem se nepřiznal k předchozímu rozpilování. To by bylo! Po dvou hodinách unavujícího broušení pomalu upadám do kómatu, ale už to bude. Už!!! Vida, zlepšil jsem si o hodinu čas. Opakujíce letovou kombinaci z předešlého dne jsem v tu ránu u Pavlíka. Eda s Emanem tam jsou, takže paráda. Náš mentor Pavel tušíce a vědíce, že s sebou nevezmeme žádný alkohol přinesl lahve s jakousi 80-ti % vodkou, prý pravou Ruskou. Samozřejmě si ji nechal řádně proplatit, ale v tuto chvíli mi na penězích pranic nezáleží.
  Tak a osudová výuka mužného pití může započíti. Uchopili jsme lahve s tekutinou. Už, už nakláníme hrdlo flašky do našich úst, ale Pavel zvolává další větu, kteráš se též podepsala na mém dalším vývoji: „Kdo položí či upustí láhev bude chodit s mojí sestrou!“ To on řekl schválně, poněvadž jeho sestra je opravdu odporně ošklivá. Byla zrovna na pozorování v nějakém ústavě laboratorních věd, nebo v něčem podobném, tudíž jsem si ji mohl připomenout jenom v kalných vzpomínkách. Vzpomínám si, že nosí parádní titanová rovnátka, ale když si ve tváři vynutí úsměv tak na materiálu celkem nesejde. Je to opravdu něco, jako mimozemská bytost, jenž nemůže nikoho milovat, natož mne. Ještě si vybavuji její nohy do tvaru písmene D, to znamená jedna noha prohnutá a druhá rovná. Dále má jednu ruku delší než tu druhou a její hlava opravdu mírně připomíná bytost kosmickou. O tom ostatním už radši nepřemýšlím.
  Nuže! Už je to tady. Okamžik, na nějž jsem celý život čekal a před rokem by mně to ani nenapadlo, je tady. Prvních pět loků bylo navýsost skvěle příjemných. Po chvilce mne však začne nějak má výdrž zrazovat a mám sto chutí hodit tu flašku někam hodně daleko. Ale chodit se slečnou Šimečkovou? To teda ne! Jsme u čtvrtiny láhve a Eda s Emanem to vzdaly. Prý radši zrůdu než tohle. V tu ránu s sebou praštili do trávy a už po nich není vidu ani slechu. Zbývám Já a Pavel. Nevím, jestli soutěž pokračuje, a tak radši pokračuji i já v, dá se říct s nadsázkou, polykání ohně. Je to strašné. Zalil mně pocit jako bych hořel.
  Je konec! Už radši ukončím tuto nesmyslnou soutěž nebo se něco stane, a to bych věru nechtěl. Bylo mi mírně zle, tudíž jsem se posadil na sud, jenž se povaloval na Šimečkově dvorku. On nás radši vzal ven abychom mu nezneuctili dům. Pavel celou láhev vypil a ještě dorazil ty po nás. Je to borec a má můj obdiv. Uchopil mne za ruku, pomohl mi na nohy a začal zpívat popěvky známých písní. Přidal jsem se. Bylo mi prostě vesele. Už mi není zle a tak také hlasitě zpívám. Je to super, nikdy mi nebylo líp. I na návštěvě nočního hřbitova to je kupodivu veselé.
  Další den se probudím v mých prachových peřinách, aniž bych tušil, jak jsem se tam dostal. Možná mě tam takzvaně někdo donesl a uložil, ale nejsem si jist. Jen si vzpomínám na noční výlet na krchově a nebezpečnou projížďku traktorem po zoraném poli. Je mi strašně špatně a točí se mi hlava. Doma krom mě nikdo není, tak to se tedy divím. Otec a maminka jsou zřejmě někde na špacíru. Mýlím se však. Zanedlouho naši přišli, ale ne sami. S nimi do našeho příbytku vkročili dva muži zákona, identifikujíce se průkazem dopravní policie. Prý mám na svědomí zběsilou honičku na dálnici, a k tomu ještě traktorem. Tak tomu tedy absolutně nevěřím. Traktorem? „Ha, Ha.“ Traktorem!!! A už se mi vyjasnilo. Nemělo cenu zapírat, tak jsem udal i Pavla. Cestou společnou jsme ho šli tedy navštívit, aby se vše vyjasnilo. Pája si ještě užíval spánku, tak ho strážníci musili vzbudit. Ten však, zřejmě po předchozích zkušenostech, začal utíkat. Všichni se za ním vydali rychlím sprintem. Všichni až na mě. Čekal jsem v jeho pokoji, kterýž snad nepřipomíná ani pokoj, spíše nějaké doupě, či co. Tak se tam takhle koukám, až můj zrak sklouzne na pár lahví nezidentifikovaného likéru. Ještě rozjařený z včerejší noci nemohu odolat.
  Policie a rodiče mě našla až po sedmi hodinách schouleného v koutečku. Ihned jsem byl převezen do špitálu, aby se mi prý něco nestalo. A to neměli dělat. Sic se nepřihodilo nic mě, ale omámen alkoholem jsem zneužil dvě zdravotní sestřičky. Ptáte se jak se mi to povedlo? No ono si stačí párkrát loknout alkoholu a už to jde skoro samo. Po měsíčním propuštění z lazaretu a týdenním trávením, pro mne nudného života mám však opět nutkání k pití tekutin s obsahem alkoholovým. A toto už není normální. Přišli další problémy spojeny s tímto neduhem a já si na další budoucí léta vybral ubytování v protialkoholní léčebně. Krutý trest, nemyslíte?
  Zrovna je oběd a seznamování s novým pacientem, našim dalším spolubydlícím. „Nějaký pan Šimeček,“ říká pan Jíša.
  A tím náš příběh o tom, jak nejenom mě (ne)přítel alkohol zničil a od základů změnil život.

 

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown