Falling Cow Zone
 
Winfrškréc - Zábavný časopis
   


MENU

 
TOPlist
 
 

přemýšlení
povídky čtení pod stromem
 
Šampon pro ženy
 
 

Předmluva:

Jsem bledá jako smrt
a vychrtlá jak chrt.
Obr je silný, ale má jistě slabé místo.
Kdybychom v tomhle měli jisto,
princ Jasoň by na něj vyjel s koněm,
bodl by ho a bylo by po něm.
Jestli se nám to podaří, půjdeme spolu k oltáři.
Budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas,
okrouhlý bok a ňadra dmoucí,
dědečku ty náš vševědoucí.
(mistr Jára Cimrman, můj neoblíbenější básník)

V hospodě v podhradí,
je svatba veliká,
ten kdo má nohy,
no tak tam utíká.
Princezna ze mlejna,
ta se tam dneska vdává,
a chasník přemejšlí,
zda to nebude kráva.
(hlas Lukáše Oudyse z mého mp3 přehrávače)

 

A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí.
(opět a nakonec mistr Jára Cimrman)

  A teď začínáme. . .

■ Jednou jsem běhal po bytě a hledal něco, čím bych si mohl umýt vlasy – lítal jsem a skoro jsem se zbláznil, když ne a ne najít aspoň nějaký šampon. Člověk si chce jednou za čas umýt vlasy a zrovna dojde šampon. . .
  Naštěstí jsem něco přece jen našel. Byl to šampon z výtažků z ovoce a když jsem si ty vlasy umyl, opravdu po ovoci voněly.
  Tak tedy, skvělý výrobek.
  Šamponem jsem si vlasy umyl ještě několikrát a ten geniální prostředek pro očistu hlavy jsem si nemohl vynachválit. Tedy až do doby, než přišlo něco, co všechno zase jednou úplně změnilo. Jednou jsem totiž všiml, že ten šampon je pro ženy. Slovy z obalu: PRO ŽENY.
  A kruci. Vždycky v něčem něco je a to něco všechno na světě zkazí. Nejdřív jsem si připadal jako buzerant, pak jak blbec a nakonec jsem se na to vykašlal a tím šamponem si vlasy myl dál. A proč to sem teda píšu? No abyste věděli, že za všechno na světě můžou ženský. Tak tedy, zase ty ženský. Ale teď už skutečně začínáme. . .

■ Pohynka měla ráda Cimrmany. Pardon, Pohynka stále žije, tak od znova: Pohynka má ráda Cimrmany. Jenže to je blbý, takže pro tuhle povídku použiji frázovité sloveso měla. A navíc, stejně všichni jednou umřeme a z našeho se stane měl(a).
  Pohynka měla ráda Cimrmany a byla snad jediná slečna toho druhu a hlavně věku na světě, které neříkala naprosto nic jména Cage, Pitt či Crowe, ale její srdíčko vytapetované plakáty zdobily podobenky pana Svěráka, Smoljaka, a pak i těch méně známých pánů Bruknera, Čepelky, Pence, Weigela a tak dál, a tak dál. Však to každý zná. Záskok nebo Dobytí severního pólu pro ní byl vstup do brány velkoleposti a kulturního nekonečna.
  A já bych jí prostřednictvím této povídky chtěl poděkovat, že Pohynka pro mě sehnala lístek na novou divadelní hru od českého génia Járy Cimrmana, ve které tito pánové také vystupují. . ., Brada Pitta, Bruce Willise nebo Hugh Granta kromě jména naprosto neznám, Svěrák a spol. jsou skvělí. Takže ti, Pohynko, ještě jednou děkuji.
  Jiná pointa v tom není.

■ A tak se oklikou dostáváme k šamponu pro ženy. Na jeho obalu je napsáno, že posiluje vlasy. Napadlo mě: Vlasy posilují? Vždyť když si sáhnu na jeden vlas, moc silný ani pevný mi nepřipadá a celý je to hrozně moc divný.

■ Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jediný rozdíl mezi mužem a ženou je v tom, že žena má větší prsa a místo toho, co máme my chlapi navíc, žena nemá nic. A proto musí při čůrání sedět.
  Když jsem vyrostl, uvěřil jsem na teorii rozdílného myšlení u mužů a u žen, což je teorie způsobu používání hlavy, a tu teorii bych si dovolil trošku rozvinout reálným příběhem. Představte si, že jste se ocitli nad propastí a musíte se dostat na druhou stranu. Co udělá chlap? Periferně si spočítá mezeru mezi dvěmy strany a propast prostě přeskočí. A co udělá ženská? Nic si nespočítá a bude čekat, až se propast zasype.
  Myslím, že už jsem vyrostl docela dost. . .

■ Na první setkání s Pohynkou nezapomenu do nejdelší smrti. V té době jsem už byl slavným spisovatelem (ve skutečnosti jsem psal jen časopis Winfrškréc, ale slovo spisovatel se píše hrozně krásně, a co, tuhle povídku píšu já, takže si tam můžu napsat co chci). Stál jsem u kašny a čekal na kamaráda, když v tom ke mně přišla krásná slečna a chtěla ode mě podpis. Byl jsem na to zvyklý (ve skutečnosti nebyl) a tak jsem před tou stydlivou a červenající se slečnou zachoval chladnou hlavu a podepsal jsem se jí. Až později jsem se dozvěděl, že to byla Pohynka.
  Když odešla, připadal jsem si jako kdybych dobyl celý svět. Tenhle podpis určil další směr mé cesty. Aspoň jednu povídku. . .

■ Do cesty se mi opět dostal šampon pro ženy. Opět jsem si s ním musel umýt vlasy, a tak mi v hlavě zase vyvstala otázka, zdali nebude divné, když bude na mé hlavě něco ženského. A pak jsem se na to vykašlal.
  A cítil jsem se jako typický chlap, kterýmu je jedno, že dělá ty nejnepodstatnější věci pod sluncem – ženská by si šamponem pro muže hlavu nikdy neumyla.
  Můžeme pokračovat. . .

■ Pohynka šla do lesa a tam potkala trpaslíky. . ., jeden byl červený, druhý modrý, třetí zelený a tak různě dál. Což o to, to se stává občas každému, že jde lesem nebo prostě někde a potká tam trpaslíky. Ale na málokoho ti trpaslíci promlouvají. Na Pohynku promluvili.
  Nejdřív se jí zeptali, jak se má. Pohynka řekla, že dobře.
  Pak se jí zeptali, jak se jmenuje. Pohynka řekla, že Pohynka.
  Trpaslíci se nedali a zeptali se, kam Pohynka jde. Řekla, že teď jde lesem a až z lesa vyjde, půjde od lesa.
  Ale to by nebyli trpaslíci, aby se nechali takhle odbýt. Zeptali se Pohynky, co má v košíku. Pohynka řekla: Co je vám do toho?
  Ty jsi ale drzá, oponoval červený trpaslík. A Pohynka řekla: Ne.

■ Tak to šlo ještě asi deset minut, až to Pohynku přestalo bavit a šla dál. Cestou souhlasila s Járou Cimrmanem, který řekl, že nejhorší ze všeho jsou trpaslíci.
  Když mi to Pohynka vyprávěla, já začal přemýšlet o tom, že Pohynka není typická ženská. Typická ženská by se nejdřív trpaslíků lekla a pak by se jich zeptala, proč se ptají na takové blbiny a ještě tak blbě, což by vedlo k tomu, že typická nositelka ženského pohlaví by se s trpaslíkama vykecávala do doby, než by to přestalo bavit ty trpaslíky.
  A tak v tom dobrém slova smyslu mohu napsat, že Pánbůh stvořil nejprve muže, ale protože jemu bylo smutno, stvořil ženu, a když poznal, že svět se řítí do záhuby té nejkrutější nudy, stvořil Pohynku.

■ Dovolil jsem si navštívit svého dávného známého, který se rozvedl a dostal se do toho pravého rozpoložení, kdy ženskou odrůdu lidí skutečně nesnáší. Vyprávěl mi o tom, jak se se svou milou seznámil, jak jí udělal dítě, jak to dítě poslal do Států na studie, aby měl kld, a svou milou nakonec na to nejkrásnější a zároveň nejsprostější místo pod sluncem.
  Mezi námi, kdyby se tam opravdu dalo jít, šel bych tam hned a rád. Vždyť tam musí být klid. . .
  Jak mi to tak ten známý vyprávěl, pomalu z něj začalo zářit, že svou bývalou má stále rád. Ale nejradši by jí zabil. A já pochopil, že pokud chlap takhle zmagoří, vždycky za to může ženská. Svět je pomotaný a točí se čím dál rychleji a podle všech statistických údajů žen stále a stále přibývá a chlapi umírají.

■ Pohynka je skutečná osoba a po pravdě bydlí v jedné vesničce u Jihlavy, číslo popisné vám ale neřeknu. Ne, že bych byl tak slušný a čestný, to nejsme nikdo, ale já ho prostě neznám. Nikdy jsem u Pohynky nebyl.

■ A teď něco pro zasmání. . .
  Když začala ekonomická krize, všichni zatáhli sosáčky, utáhli opasky a všude se rozhlašovalo, že bude bída a konec světa. Náš zeměpisář nám neustále omílal, že nás krize naučí a březen s dubnem 2009 bude na krizi nejtěžší.
  Já v březnu vymyslel básničku a tou jsme se u nás doma, kromě toho, že jsme šetřili zase o něco víc, celé té krizi a všem podělaným lidem zasmáli a postavili čelem. Kvůli Pohynce jsem si nemohl odpustit nedat do básně nejdokonalejší Cimrmanův rým.

U nás doma platí pravidlo,
že místo kaviáru papáme povidlo.
Suchej chleba a pak brambor,
k večeři pak zase brambor.
Táto, táto, co to jíš?
Ale, mámo, chcíplou myš.
Táto, táto, že tys pil?
Mámo, hele, co bych pil?
Vždyť peníze nám pláchly oknem,
otevřeným, velkým oknem.
Nemáme už ani klas,
ale aspoň máme čas. . .

■ Pohynka se jednoho dne zbláznila. Ne, ne, úplně ne, ale trošku jo. Ale hezky od začátku. . .
  Pohynka začala chodit na Vysokou školu a z celého jejího systému se později zbláznila. Seděla na židli a klátila se ze strany na stranu. Mohla to být docela sranda. . . Jenže do té doby, než přijela sanitka a Pohynku odvezla. Jediné, co si z celé jízdy Pohynka prý pamatuje je to, že řidič sanitky poslouchal Quenny a zrovna hráli písničku We are the champions.
  A tak se Pohynka dostala do blázince.
 
■ No tak dobře, celé jsem si to vymyslel. Chlap si totiž vymýšlet dokáže – žena umí psát jen o lásce a o tom, jak je stále někdo podvádí. A proto mi dochází, proč v té frontě Dickensů, Remarqueů, Twainů nebo Tolkienů chybí výrazná žena. Znám jen nepatrné a zanedbatelné množství spisovatelek, které se ve světě literatury natrvalo prosadili. Božena Němcová, která měla jediné štěstí v tom, že potkala maximálně dokonalou babičku, dál jsme se učili o Karolíně Světlé, která udržovala mimomanželský poměr s Janem Nerudou a pak se seznámila s Járou Cimrmanem, a pak z těch cizích si vybavuji sestry Bronteovy, Agathu Christi nebo Jane Austenovou, o kterých nevím, co říct, asi to, že měli štěstí, a nakonec si nesmím dovolit nezmínit paní J. K. Rowlingovou, která kvůli chudobě byla nucená napsat Harryho Pottera. To je ten klouček s brýlemi, co té paní uklízečce vydělal víc peněz, než má samotná anglická královna.
  Jinak holky Lanczovy jsou upřímně řečeno příšerné a za tu jejich vykradenou „literaturu“ by se mělo zavírat a ne platit zlatem, aby se jí mohli živit a psát další.
  Možná by se k nim dal přihodit ještě pan Viewegh. Ten taky pořádně neví, co s volným časem.
 
■ Jednou jsem si vyjel do Jihlavy, abych zavzpomínal na nějaký chvíle, kdy se zde ještě z velké části odvíjel můj životní příběh a hlavně abych se podíval na jedno z nejkrásnějších míst na světě – to jsou hradby a parčík za kostelem sv. Jakuba, kam jsem mezi použité prezervativy a poházené nedopalky cigaret chodil za školu. Všechno jsem si prošel a když jsem čekal, až přijde čas, kdy bych měl odjet na nádraží, na vlak a domů, koupil jsem si párek v rohlíku. Stál jsem s ním u kašny a jen tak pozoroval lidi. Když v tom ke mně míří nějaký kluk, chasník asi v mém věku, jehož obličej mi něco říkal.
  Jakobych ho znal.
  No ano, byl to můj bývalý spolužák z učňáku. To je taky let, co jsme se neviděli. Pozdravil jsem ho, ale on na mě rovnou spustil: Musíš mě zachránit.
  Před kým, proboha, povídám.
  A kamarád mi začal vykládat, že za chvíli má rande a já na to rande musím s ním. Zeptal jsem se, proč bych měl chodit na něčí rande, a navíc mi za chvíli jede vlak. Ale kamarád nedal a zoufalstvím pomalu rudl, a tak mi vysvětlil, že tuhle holku uvidí poprvé v životě a je dost možné, že si s ní nebude mít co říct. A protože univerzální konverzace s dívkou je o knížkách a o divadle a mě tyhle pojmy zase tak docela cizí nejsou, musím jít s ním. Podle kamarádovi teorie onu dívku pobavím, okouzlím a nakonec si dojdu na záchod a on jí o samotě poprvé vyzná lásku, dívka bude ještě okouzlená, zmatená a určitě mu řekne: Já tebe taky. A ruka skočí do rukávu.
  Upřímně řečeno, teorie to byla bezvadná, akorát že mi vůbec nedávala smysl. Proč já bych měl okouzlovat na cizím rande holku, do které mi absolutně, ale absolutně nic není? Jenže jak už to se mnou bývá, vždycky se nechám ukecat. A navíc, kamarád mi všechna piva zaplatí. A tak jsem šel. . .
  Všichni tři jsme si sedli v naší oblíbené hospůdce a dali si pivo. Bylo překrásné odpoledne a bylo by krásné i v té hospodě, kdyby tam nebylo to nezpochybnitelné kdyby. Všechno totiž bylo úplně naopak. Jak? Jinak!
  Brzy, po prvním loku piva jsme zjistili, že pan Svěrák, Smoljak, Hrabal nebo Ota Pavel té slečně neříkají ani to nejmenší a jediného spisovatele, kterého zná, se jmenuje Bob Marley, který píše básničky, kouří trávu a pak ty básničky zpívá. Po druhém pivě jsme se dozvěděli, že existuje cosi jako techno a hiphop a že v sobotu bude v jistém, nejmenovaném jihlavském klubu diskotéka. Nabídla nám, ať jdeme s ní, že tam je taky veselo.

■ Myslím, že nepůjdu, na sobotu už něco mám.

■ Šampon pro ženy neúčinkoval. Vlasy se po něm začaly mastit dřív než jindy a jeho vůně po ovoci vyprchala, stejně jako vyprchá láska u mladého člověka.

■ Nejoriginálnější rande na světě dopadlo tak, že na záchod jsem nešel první já, ale kamarád. S tou slečnou jsem měl rande nakonec já sám a celá útrata zůstala na mě. Teprve teď jsem se dostal na záchod.
  Okýnko na záchodě bylo otevřené a já se rozhodl, že tohle okýnko je akorát pro mě a pro kamaráda. A možná, že bych toho podrazáka ještě dohonil. Ale běžel jsem na úplně jinou stranu. . .
  Ale ten dluh se jen tak nesmaže. . ., ani kdyby mi dal všechny peníze světa.
  Když jsem běžel, celou cestu jsem přemýšlel, proč kdysi vyhynuli mamuti a dinosauři. A přišel jsem na to, že asi kolem sebe měli moc ženských. A i oni pochopili, že bez nich to bohužel nejde.

■ Tuhle povídku musím věnovat Pohynce. Pochopitelně. Když je skoro celá o ní, přece jí nebudu věnovat někomu jinému. Možná sobě, ale to by bylo blbý, všechny Narcise necháme v klidu odpočívat ve svých studánkách.
  Takže, tato povídka je pro Pohynku. Už když jsem jí poprvé spatřil, řekl jsem si, že o týhle holce, až se naučím hezky psát, napíšu povídku. A snad jsem jí opravdu napsal hezky a aspoň Pohynce se líbí. To mi úplně stačí.

■ A závěr? No klasika: Šampon pro ženy se spotřeboval a už z něho nikdo a nikdy nevymáčkl ani slzu.

  KONEC

 

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown