Falling Cow Zone
 
Winfrškréc - Zábavný časopis
   


MENU

 
TOPlist
 
 

přemýšlení
povídky čtení pod stromem
 
Šampon pro muže
 
 

■ Tuto povídku bych chtěl věnovat jedné paní ze zprávy na internetu, která se přiotrávila barvou na vlasy. Děkuji, zasmál jsem se.
  Proč si to barvíte? Nikdy jsem nepochopil, proč si holky a paní barví vlasy. Vždycky byly ošklivější než dřív, nepochopili to, že co je hezké, hezčí být nemůže, a co je ošklivé, nenapraví žádná barva na vlasy. Mně se vždycky líbili obyčejné holky, které měly celý život stále stejnou barvu vlasů.
  Povídku chci věnovat hlavně Pohynce, mé nejoblíbenější literární postavě s přiloženou omluvou, že jsem tenkrát v sobotu nepřijel do Kamenice na tu zábavu. Jako bys mě neznala. Sice jsem se na ní chystal a říkal si, že tě zasvětím do tajů spisovatelského valčíku, ale pak z toho nějak sešlo. Ve skutečnosti jsem si četl. . .

■ Po obrovském a miliónovém úspěchu povídky Šampon pro ženy mi povinnost velí napsat druhý díl. Předem upozorňuji, že první povídka je lepší, stejně jako to bývá při všech velkých dílech. Mluvím hlavně o filmu. Pokud jsem se u Pána prstenů někdy nudil, bylo to právě ve Dvou věží. Kromě geniálních a dechberoucích výstupů Sama Křepelky se mi celý film zdál jen jako spojovací článek celé trilogie, který nic nerozbíhá, ani jím nic nekončí.
  A potom jsou tu Hvězdné války – Druhý díl: Klony útočí. Marně jsem přemýšlel, kdy ta telenovela se světelnými meči skončí. . .
  Ale my teď začneme. . .

■ Takže Pohynko, doufám, že ti nevadí, že tě opět použiju jako svou literární postavu. Krásnou, velkou, veleslavnou literární postavu.

■ Pokud mám začít vyprávět další osudy Pohynky, začnu asi tímhle: Pohynka se přihlásila do konkurzu na nový český film. Film se jmenoval Standa v sedle a neměl ho točil nikdo jiný, než slavný *** ********, přesně ten.
  Neumím si vymyslet typické jméno pro filmového režiséra. . ., kdybych psal o divadle, jmenoval by se Rudolf Pitínský, ale pro film holt použiju hvězdičky. . .
  Pohynka přišla do veliké místnosti, kde bylo na milion lidí – uchazečů o roli ve filmu. Všichni vyplnili dotazníky. . ., jméno, příjmení, rok narození, rodné číslo a předchozí zkušenosti s filmem.
  Později mi Pohynka vyprávěla, že ve frontě před ní stály dvě osvícené a polepšené pornoherečky, které se podezřele a čemusi smály.
  Konečně se na Pohynku dostalo. Musela zazpívat a předvést výstup z Hamleta, kdy kralevic dánský umírá. To Pohynka hravě zvládla a už už se zdálo, že roli dostane. Jenomže pak se stalo něco, co se stává vlastně pokaždé. Když režisér filmu – ano, ten – slavnostně představoval Pohynku jako novou hvězdu stříbrného (v Česku bílého) plátna, do místnosti vstoupil producent se svou blonďatou přítelkyní a oznámil: Mám herečku do hlavní role.
  A bylo.
  A Pohynka ostrouhala.

■ Ale vykašlala se na to. Nechala se najmout jako kuchařka na pirátskou loď a přes Ostrov pokladů a Ostrov tisíce ostrovů (na něm je pomník Julese Verna jako poděkování, že o něm nenapsal a ostrov zůstal v utajení) se dostala do Spojených států amerických, kde chtěla hledat štěstí a tak trochu se toužila po zadostiučinění. A to taky přišlo. . .
  Ale na to potřebujeme ještě další postavu.

■ Ve městě Blackfast v Jižní Carolině bydlel muž jménem Jimmy Snow. Byl to mladý chlapík s životem před sebou a stejně jako ostatní obyvatelé tohoto přístavního městečka byl co? Byl bohatý.
  Bohatý jako král v pohádkách, bohatý způsobem, o kterém obyčejný člověk nedokáže ani snít. Příjmy Jimmyho Snowa dalece převyšovaly jeho spotřebu a protože nepřispíval na charitu ani na chudé děti v Africe, mohl si postavit baráček se zahrádkou, bazénem, autem a po zahradě se mu procházel slon.

  V městě Blackfast znali muže
a jmenoval se Jimmy Snow,
bydlel s matkou jako růže
a měl vlastní TV Show.
 
  Kdo neznal Jimmyho Snowa. . ., dovolte, abych se mu vysmál a právem ho považoval za burana. Show Jimmyho Snowa běžela na všech kanálech USA dvakrát do týdne a byli do ní zvány ty nejznámější osobnosti. Brad Pitt, otec a syn Bushovi, Bill Clinton, Cathrine Zeta - Jones, George Clooney.
 Jimmy Snow seděl ve svém semišovém křesle a zpovídal své hosty, zkrátka typická americká show. Kolik máte dětí?, Co nového v bulváru?, Jak se daří vašim pěti dětem, Angelino?, a podobně.
  Nad hlavami hostů blikaly neochvějné a zářící tabule Zatleskat a Zabučet a člověk si při této show připadal jako v Americe. Svůj účel tedy splnila.
  Ale abychom se dostali k zápletce. . . Jimmy Snow se ve svém životě cítil nenaplněn. Denně se stýkal se slavnými a známými personami a hvězdami bulváru. Nikdy však neviděl obyčejného člověka, natož aby ho pozval do své TV Show. A tak Jimmy Snow vymyslel ďábelský nápad. . . Ale o tom až po dalších verších a po dalších dvou odstavcích, které sem prostě musím napsat.

  Jezdil v autě a měl slona,
velkého jak sloni dva,
miloval pře-krásná slova
a bál se, když je v noci tma.

■ Pohynka udělala řidičák hned po první závěrečné zkoušce. Dodnes však autem nejezdí. Já řidičák udělal až napotřetí a taky moc nejezdím. Až nedávno – po dlouhé době jsem si opět zařídil. Zpočátku jsem se bál stejně, jako se bojí čert kříže, ale pak jsem se rozjel. Dokonce jsem to auto zaparkoval. Paráda!!!

■ Pohynko, abych se ti přiznal, ten váš holčičí svět jsem si dovolil rozdělit na dva menší podsvěty. Hned všem vysvětlím.
  Každý kluk hledá po celý život tu pravou. Poznal jsem několik holek a chodil s nimi na rande (vy teď přemýšlejte, jestli je to pravda). Ale co čert nechtěl. Nikdy to nebyla ta pravá a já právě o tu pravou nikdy nezavadil. Jedna byla hezká, ale kouřila, druhá pila, třetí každé druhé slovo, co řekla, byla nadávka a furt si na něco stěžovala. A tak jsem hledal dívku slušnou – jenže většinou byly slušný až moc. Buď s nima bylo málo anebo rovnou vůbec nic. A když vám za dvouhodinovou procházku řekne jen to, že má tři sourozence, ve škole má vyznamenání a večer bude dělat to, že půjde spát, je to k uzoufání. Kor, když věčně zasněnej člověk k sobě potřebuje živou, ale hodnou krasavici, díky které se ze všech svých myšlenek nezblázní!
  Ale to asi stačí, to byla jen ukázka dívčího světa. Dívčího světa pohledem očí z korábu světa klučičího.

■ Jimmy Snow se procházel pod letním sluncem ozářenou ulicí s nejbohatšími domy pro nejbohatší lidi světa. Na pár nepatrných chvileček se mu udělalo smutno a bohatství a peníze ho nudili. A právě v takovém rozjímaní dorazil do přístavu Portoricco, kde pracovala Pohynka. Náhodou – prodávala tam ryby, aby si mohla vydělat a jít svou cestou po Státech zase dál.
  Jimmy Snow se procházel a nepřítomně se rozhlížel kolem sebe – tak tedy, tohle jsou obyčejní lidé. Dřou se a dřou, celý život se nezastaví a jejich příjmy jsou mizerné.
Chtěl však o jejich životech vědět víc, co možná nejvíc. Zastavil se u stánku, kde prodávala Pohynka.
  Díval se na ní zvláštním a neupřímným výzarem. Pohynka se na něho koukla taky, ale Jimmy Snow se jí nelíbil. A ten, kdo se Pohynce nelíbí, ten po prvním jejím pohledu přestane existovat – to si pamatujte. Ale stále o Jimmym věděla. Chtěla ho fláknout slizkou rybou, ale neudělala to. Nejspíš měla. Pro Jimmyho Snowa by to bylo lepší.

■ Druhý den už seděla v jeho přepychovém autě a jako o závod uháněli ulicemi. Jeli na natáčení Show Jimmyho Snowa a Pohynka měla být hlavním hostem. Nejobyčejnějším v historii amerických TV Show. Konečně se Američané dozví o někom, kdo žije úplně jinak, než oni. . ., skromně!
  Pohynka vstoupila do místnosti se sto padesáti miliony diváků v hledišti a se světly, která dokážou zasvítit jakoukoliv barvou. Pohynce se to nelíbilo, byla naštvaná. Radši by prodávala ty ryby.
  Show začínala. Úvodní znělka oznámila začátek pořadu a Pohynka seděla naproti Jimmy Snowovi, který se na ní usmíval. . ., neusmíval se na ní, ale na svůj ďábelský plán. Do své vlastní show pro hvězdy pozval obyčejnou holku. Program začal.
  Ještě než Jimmy Snow přivítal diváky u televizních obrazovek i ty, přímo ve studiu, Pohynka vykřikla:
  Tak, a to by stačilo! Diváci zkameněli, kamera zabírala jen Pohynku. Nechápu ani jednoho člověka, co se na tenhle podělanej pořad dívá nebo ho rovnou uvádí. Nechápu lidi, kteří přijdou z práce, sednou si do křesla nebo lehnou na gauč a dívaj se na nějakýho pitomce, co se akorát dobře narodil a stal se slavnym, a zajímá je, kolik má dětí nebo kolik milionů prasklo na jeho novej film. Nechápu, co se vám líbí na těchhle světlech a na tom, že tenhle idiot (ukázala před sebe) sedí, ptá se a bere za to fakt velký peníze. Obyčejný člověk se dře, má z toho kulový a tenhleten. . .
  A co vy? Sedíte tady, čumíte před sebe a podle toho, co se vám rozsvítí nad hlavou, buď tleskáte nebo bučíte. Je mi z toho nanic.
  Pohynka zahodila mikrofon a šla do přístavu Portoricco prodávat ryby. Jimmy Snow seděl s otevřenou pusou a nic nechápajíc zíral na Pohynku. Ta už dávno byla pryč, ale on si stále dokola přehrával ten dávno ukončený, ale potupný výstup.
  Beze slov se zvedl, autem odjel domů, pustil si svou plazmu a nalil Jin a Whiskey a přemýšlel o pravé podstatě obyčejného člověku, o hodnotách života.

■ Hádáte správně, když si myslíte, že nic z toho se nestalo. Ale jak jsem ve svém životě Pohynku potkával, pokaždé jsem si říkal, že Pohynka taková prostě je.

■ Nedávno jsem se opět zamiloval – myslím, že opravdově po tisící v životě. Byla od nás ze školy, měla blonďaté vlasy a nádherný obličej a já si nemohl pomoct, prostě jsem se zamiloval. Kudy jsem chodil, tudy jsem na ní myslel.
  A co víc, párkrát se na mě i ptala mých spolužaček z táborského intru – líbil jsem se jí (to nepochopím do konce svého života, ale aspoň budu mít o čem přemýšlet). A je to tady. Teď už to konečně musí vyjít. Přestanu být zasněným spisovatelem, co celé dny sedí doma a čte nebo píše, a budu celé dny, hodiny a minuty s ní.
  Úplně jsem se zbláznil a rozhlížel se kolem sebe po domě – jedině tehdy jsem viděl tisíc hrnků od kafe ve dřezu, talíře od klobás, kastroly od brambor, všude prach a bordel jako v chlívě. Začal jsem být čistotný. Doma jsem si uklidil, začal jsem se vonět, splachovat po sobě záchod, pravidelně mýt vlasy a česat se – hrozná otrava.
  A nakonec zvát onu krásku na rande. Tehdy jsem sice zjistil, že kouří, ale to bych jí časem odnaučil.
  Procházeli jsme se po Táboře a okolí a vše bylo perfektní – po poli, po dálnici, po lesích. . . Hodněkrát jsme se ztratili a nevěděli, jak dál. Pamatuji si dodnes, jak nám zastavilo auto, vylezl z něho řidič a zeptal se nás, kudy se jede do Znojma. My to pochopitelně nevěděli, protože v ten moment jsme nevěděli ani kde je Tábor. Pán nám ochotně poradil a ukázal nám cestu, vraceli jsme se do Tábora. Po cestě jsem se otočil a naposled spatřil onoho pána, jak tam ještě zmateně stojí a teprve teď mu docházelo, že on potřeboval pomoct od nás.
  Bylo to perfektní rande. . ., až na jednu maličkost. Já jsem byl jediný člověk na světě, komu se líbilo. Asi jsem byl až moc naivní a hlavně nudnej, což se mi stává často. Znáte to – s každým kamarádem se bavíme o čemkoliv, ani o tom nevíme, ale kecáme dokola a dokola, třeba o blbostech. O filmu, o knížkách, o fotbale, o holkách. Ale pak přijde rande – člověk si tisíckrát rozmyslí, co bude říkat, ale bác ho.
  Nakonec přijde ten neskutečně pravidelný zásek, který to všechno zhatí a my jen pokyvujeme hlavou a každý nejnepodstatnější detail se zdá jako milión osudových okamžiků. Kdybych jí pozval k sobě domů, musel bych se propadnout hanbou.

■ A je to tady.

■ Blonďaté vlasy a překrásný obličej jsem potkával už jen na chodbě školy a kouřit jsem je odnaučit nedokázal. Až jí bude padesát, rakovina plic si do svého rance naloží další oběť a já za ní pak někdy zajdu na hřbitov. A až z něho půjdu, koupím si lístek na autobus a pojedu z Tábora do Znojma. Ten pán, ten byl určitě anděl ze samotných nebes a tenkrát mi měl říct, ať jedu rovnou s ním. Že to naše klučičí balení nemá žádnej smysl.
  Musím mu říct, že jsem neměl jít dál do Tábora.
  Všichni kluci zestárnou nakonec sami. Chtěl jsem zestárnout se strašně pěknou holkou a místo toho celé dny píšu, píšu a píšu.
  Ale výhodu to má. Mám čas psát o Pohynce.

■ Pohynka se vrátila ze Států a napsala svůj první román. Jmenoval se Obsluhoval jsem anglického krále a Pohynka na něj byla právem pyšná. Směle jej odnesla do nakladatelství a doufala v brzké vydání. Nakladatelství by jisto jistě toto svěží a geniální dílko vydalo, kdyby úplně stejnou knížku před několika lety nenapsal jistý Bohumil Hrabal – nemanželský syn Marie Kiliánové.
  Ale Pohynka se nevzdala. . .
  Poplakala si a napsala novou knížku. Tentokrát to bylo alegorické povídání pod názvem Farma zvířat (v originále Animal farm). Akorát že!
  Zase se našel někdo, kdo knížku napsal ještě před Pohynkou. Tentokrát to byl jistý Eric Arthur Blair alias George Orwell.
  Hernajs, to mi snad dělaj naschvál, pravila Pohynka.
  A napsala trilogii Pán prstenů, soubor povídek Jak jsem potkal ryby (o dětství Oty Pavla), epos o Gilgamešovi, životopis David Beckham: Můj život a moje hra a scénáře k filmům Jurský park a deset dílů seriálu Gilmorova děvčata.
  Se stejným výsledkem.
  A protože mi Pohynky bylo líto, vzal jsem povídku Šampon pro ženy a trošku jí předělal. Ve skutečnosti se jmenuje Šampon pro muže, napsala jí Pohynka a jedna věta mluví za vše: Bobík měl rád Cimrmany. . . A tak to šlo dál.
  Gratuluji!
  Ó, děkuji, řekla by určitě Pohynka.

■ Včera jsem jen tak polehával a koukal na film Babí léto – hrozně krásný film. Uvědomil jsem si, že pokud zestárnu a trvale onemocním, bude můj život smutný, protože už nebude stát za nic.
  Ale kdybych zestárnul s Pohynkou, bylo by to stáří překrásné. . .

■ Kdybych k sobě domů pozval Pohynku, první její reakce, potom, co by uviděla můj snivý nepořádek, by byla: Bože, tady je ale chlív.
  A myslím, že nejsem jediný chlap. Myslím si, že komu holka (nebo maminka) ještě nikdy neřekla, že je prase a kolem sebe má jen chlív, není správným chlapem. A může mít holek sebevíc.

■ A pak jsem si na to vzpomněl. . .

■ Jednou jsem si na takovém přátelském setkání do půllitru nalil kofolu, do ní vodku a navrch rum. A Pohynka se mě zeptala: Víš, že seš hrozný prase?
  Víte, opravdu se to nedalo pít. Víte, vůbec mi nevadilo, že mě Pohynka nazvala prasetem.

■ Musím napravit obrovskou chybu z povídky Šampon pro ženy. Když jsem se zabýval problematikou spisovatelek, opomněl jsem zmínit jednu dámu od tohoto intelektuálního řemesla. Je jí moje paní učitelka Klára Smolíková – nikdy jsem nepřečetl žádnou její knížku (kromě toho, že mi můj děda kdysi vozil Mateřídoušku a Čtyřlístek), ale když nám v prvním ročníku na střední škole psala souhrn učební látky, četlo se mi to jako pohádka od Karla Čapka. V hodinách paní učitelky Smolíkové jsem pokaždé dostával jedničky. . ., stačilo si přečíst pár krásně napsaných papírů dvakrát ráno ve vlaku a při zbývající cestě do školy jsem si jel pro jedničku.
  Pokaždé ve mně text zůstal zakousnutý jako klíště, i kdybych sám nechtěl, prostě jsem si látku pamatoval. A to je jednou z hlavních podstat psaní – tedy aspoň pro mě.
  Nevím, jestli se mnou paní učitelka a paní spisovatelka bude souhlasit, nejspíš nebude. Ale je mi to jedno. . .

■ Jimmy Snow dnes odpoledne zemřel. Zašlápl ho jeho slon, když přemýšlel, že by ho mohl darovat místní ZOO a Pohynce to radši neřeknu.

■ Jenže co dál? Ano, už vím. . .

■ Film Standa v sedle byl propadák nad propadáky a kromě producenta a jeho holky na něj po premiéře přišli tři diváci. Dva z nich řekli, že to byla naprostá hovadina a ten třetí u toho usnul.
  Takže to dopadlo nakonec dobře. A já ti, Pohynko, gratuluji.
  Zkuste hádat, co by mi na to Pohynka řekla.

■ Pomalu finišujeme. . .

■ Ekonomická krize stále pokračovala. Už po tisící jsme si doma řekli, že všechno stojí za pět hvězdiček.

■ Tato povídka je o jedné jediné věci – o tom, že bohatstvím a nespravedlivou mocí si člověk koupí jedině neštěstí. Jimmy Snow zemřel jen proto, že měl slona. Kdyby ho neměl a neměl ani svou TV Show, byl by mohl klidně a v míru žít se svojí maminkou, krásnou jako růže, v 3plus1 s příslušenstvím.
  A kdyby měl film Standa v sedle Pohynku a ne blonďatou přítelkyni producenta, mohl by cenzurovaný režisér sošku strýčka Oscara získat a kráčet tak po červeném koberci až na Broodway.

■ Já a Pohynka si holt vlečeme tu svou těžkou káru životem dál, bez cizí pomoci, ale jsme za to šťastni.

■ Všechny velké příběhy končí svatbou. A tak i tenhle ukončím zvukem kostelních zvonů, aby v příběhu už nebylo možné nikdy pokračovat. . . Ukončím ho svatbou, i když vymyšlenou. . .
  Ale mohlo by to být krásné. . ., možná, musím o tom přemýšlet. Ale v každém případě!
  Alespoň na tuhle chvíli příběhu jsem se stal manželem Pohynky.

■ Pohynku jsem si vzal za ženu. Kostelní zvony nám vyhrávaly do pochodu a já jsem se s Pohynkou vydal na nejdelší cestu svého života. Prožil jsem svůj nejkrásnější den – bral jsem si za ženu tu nejkrásnější bytost na světě, a to nepřeháním.
  Přesto jsem byl trošku smutný. Právě mi totiž končil překrásně svobodný způsob života. Jen si to představte: Věčný snílek a člověk, který by dal všechny peníze světa za to, jen aby mohl s Huckelberry Finnem utíkat na voru a snažil se zachránit uprchlého otroka Jima se žení. No jo, takový ten život občas bývá.
  Cestou z kostela jsem se díval na oblohu a na letící ptáky. Přemýšlel jsem o tom, jestli ještě někdy dokážu být krásně osamělý natolik, abych o Pohynce zase něco napsal.
  Usmál jsem se na svou překrásnou manželku. Snad jo.

■ K našim prvním společným Vánocům jsem dal Pohynce obrovský dárek zabalený zlatým balicím papírem a obvázaný stuhou. Byla to obrovská krabice.
  Pohynka si určitě myslela, že jsem jí koupil něco mamutně obrovského, možná si představovala, že jsem jí koupil Eifellovu věž, rozdělal jí a kousky té překrásné stavby zabalil do krabice. Otevřela dárek.
  Na dně neskutečně velké krabice byla lahvička se šamponem. . ., byl to šampon pro muže. Byl jsem šťastný za to, že mám doma jedinou dívku na světě, která si nestydí umýt hlavu právě jím.
  Byl jsem šťastný za to, že jednou zestárnu, ale stále budu šťastný, a ten Pohynky šampon, ten nevyprchá ani za tisíc let.

A TO JE ÚPLNÝ KONEC!!!

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown