Falling Cow Zone
 
Winfrškréc - Zábavný časopis
   


MENU

 
TOPlist
 
 

přemýšlení
povídky čtení pod stromem
 
V jednadvacátém století ... já spatřil W. A. Mozarta
 
 

Ještě chvíli počkám. Ještě malou chviličku. Nepatrný a zbývající dílek života, než dohraje hudba. Už to nebude dlouho trvat a bude všechno u konce, dirigent si podá ruku s prvním houslistou, ten uloží své housle, stejně jako ostatní hudebníci a všichni půjdou po zdařilém koncertě domů. Pokolikáté už? Myslím, že už potisící. Už potisící totiž poslouchám stejnou a stejnou symfonii – pořád dokola a dokola. Nikdy mě to neomrzelo, vydržel jsem ji poslouchat denně třeba třikrát nebo čtyřikrát a pokaždé v mém srdci skotačila úplně tou samou radostí jako při poslechu prvním, kdy mě nad všechno ostatní okouzlila... --- Do blázince jsem se dostal teprve nedávno a už od začátku jsem si říkal, že tohle místo mi bylo určený osudem, a jak tu teď stojím, tak jsem tu stát taky musel, protože nebylo a není jiný možnosti. A tak mě tady máte a já vám povídám, jak to tenkrát bylo. Pořád mi opakovali, že tohle bude dobrý a támhle a támhle a já je poslouchal a věděl jsem, že tohle dobrý nebude, že tady dokonce umřu. Pořád mě hladili po hlavě a začali mě krmit nějakejma bláznivejma pilulkama, který chutnaly jako hořký oči princezny zapomění, a který mě začaly oblbovat a pomaličku ze mě dělat dočista jinýho člověka. A věřte mi, fakt jsem se začal měnit, ale něco ve mně přece jenom zůstalo. A to byla ztěží uvěřitelná láska k hudbě... --- S Mozartem jsem se poprvé setkal v osmnácti letech a už od tý doby jsem mu začal říkat pane Mozarte, protože co on pro mě představoval, to těžko popíšu na tenhle papír, ale jednalo se o něco, co se rozlívá po celém srdci, jako kdyby ho někdo polil džberem vody, jako kdyby se někdo dostal tam dovnitř a rozlil ve mně vědro, jinak jsem si to nedokázal vysvětlitit. V osmnácti letech jsem byl něco jako začínající spisovatel a odkojený spontánním Joycem a Kerouacem se snažil sepisovat své první texty, a nemůžu říct, že byly úplně nejhorší, jo, jasně, něco jim přece chybělo, ale to chybí každýmu textu. Ale ať už byly jakýkoliv, psaní ve mně vzbuzovalo radost a ta byla tím nejdůležitějším pro potvrzení smysluplný práce. Jenomže o pár měsíců později přišla moje krize. Jako kdyby to někde zůstalo zastavený a už to nechtělo jít za žádnou cenu, ani za tu sebevětší, dál, nechtělo se nic, nic, nic z duše obtisknout na papír. Trápil jsem se, protože jsem neměl tušení, co se stalo, ale stalo se to a já potřeboval pomoc. Když už se to zdálo beznadějný, přišel on. Nenápadně, ale jeho pobyt byl o to velkolepější. Po něm přišli i další, Smetana s Mou vlastí, Dvořák s Novosvětskou, Beethoven, Bach a mnoho jiných. Ale jeho hudba byla první a právě ona ve mně probudila nový nával zběsilosti. Zase jsem se z psaní radoval, zase bylo bláznivý a šílený, jako jízda v nezastavitelným autě. Psal jsem, psal a psal. Nikdo nade mnou ani u mě nebyl. Jenom já, psaní a Wolfgang Amadeus Mozart. --- A teď jsem v blázinci. Dohrála deska s Malou noční hudbou a po ní jsem nedokázal Mozarta opustit a tak jsem si pustil Symfonii 40 molto allegro a zase byl s ním. A oni mě nedostali.  Zase nade mnou nevyhráli. Já jim utekl. S Mozartem. Už mě nedostanou, protože jsem napsal další geniální povídku. O mě. O mém životě, o našem setkání... Za zvuků jeho hudby jsem sedl k papíru a text se napsal sám. Já jsem jenom sedl za papír, poslouchal hudbu a všechno, co je napsané, tu najednou bylo. Za necelou půlhodinku byla povídka hotová a já si mohl říct, že jsem volný, ano, volný a svobodný, i když jsem blázen s konstatováním nejtěžší schizofrenie, která nejdřív začíná parádně, skoro až žertovně, jdete po ulici a najednou vám přeskočí v hlavě a vy si začnete říkat, že vás někdo pronásleduje, že je někdo za váma a vy začnete utíkat a doma propadnete tak strašný depresi, že do druhýho dne začnete vidět bludičky a věci, jak se pohybují a mluví k vám a další parádnosti a najednou jste zešíleli a ani se nenadějete a sedíte v blázinci, přišli jste o všechno, o práci, o rodinu, protože s váma nechce nikdo nic mít společnýho, jste blázni, paka, idioti, debilové. A můžete jen sedět a ze všeho trápení se vypsat, poslouchat W. A. Mozarta a říkat si, takže já jsem člověk, jsem sice divnej, ale člověk, kterýmu se do uší line symfonie skladatele poslanýho od Boha, a protože jí cítím, jsem člověk, člověk, člověk, co zrovna teď, v tomhle okamžiku a při psaní tohohle písmenka umřel... Já ho v tý hudbě viděl. Ne, neslyšel, ale viděl. Protože on dokázal hudbu spatřit. A já spatřil jej. Viděl jsem ho. Pana Wolfganga Amadea Mozarta, který mi ve zhmotněných notách řekl: Pojď..., a já taky šel...

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2010 Designed by Blind Clown