Falling Cow Zone
 
Winfrškréc - Zábavný časopis
   


MENU

 
TOPlist
 
 

přemýšlení
povídky čtení pod stromem
 
(bez názvu)
 
 

Pohynko, zrovna včera jsem na tebe tak nějak myslel a ani nevim proč, prostě jsem na tebe myslel, nelžu ti a klidně si to vyzkoušej taky, stejně jako já na někoho myslet, prostě zničehonic a bez jakýkoliv záminky si v mysli vybavit nějakýho člověka a říkat si, co zrovna asi dělá, jak se asi má nebo jestli je smutnej, nebo veselej..., a tak nějak jsem si přitom přemejšlení uvědomil strašně moc důležitých věcí do života..., já nevím, kde bych měl začít, a proto začnu asi tak, že ti řeknu, že nakonec absolutně, vůbec a za žádnou cenu nevím, o čem bych chtěl psát, prostě jsem byl nějakej smutnej, vzpomněl jsem si na tebe a taky na to, že jsem o tobě kdysi dávno, nevím, jestli si na to ještě pamatuješ, napsal takový dvě povídky, nelžu ti, klidně ti je někdy ukážu, a napadlo mě, že bych mohl napsat i další, prostě sednout k počítači a psát..., takhle!, já jsem si původně říkal, že bych tu povídku, nebo to, co si zrovna čteš, že bych to mohl napsat na psacím stroji, víš, takový ty starý psací stroje, kterej jsem kdysi dávno našel a napsal na něm pár článku do Winfrškréce, nelžu ti, klidně ti nějaký někdy ukážu, ale to není to hlavní, co jsem měl na mysli..., prostě jsem dostal chuť psát, ne že bych neměl psát co jinýho, mám rozepsaný něco velkýho, co bych chtěl jednou vydat, ale to sem teď plíst nebudu..., tak jsem si říkal, že bych mohl psát na stroji, jenomže v něm nebyla páska, teda vlastně byla, ale byla tak nějak vypsaná, nelžu ti a klidně ti jí někdy ukážu, že se přes ní nedotiskujou písmena..., chtěl jsem na stroji napsat i knížku, takový povídání o výpravě devatenáctiletýho, vlastně dvacetiletýho kluka, protože i mě je teď dvacet, kterej nedokázal žít v týhle společnosti, byl smutnej, nešťasnej a proto smutnej ještě víc, tak se vydal na cestu, dlouhou, dlouhou cestu, aby se tak nějak zachránil..., jenže jsem začal psát a najednou zjistim, že se nedotiskujou písmena a že se vůbec nedaj číst..., nelžu ti, já ti to klidně ukážu..., no, a protože jsem neměl pásku ve stroji, takhle, je jasný, že jsem si jí klidně mohl koupit, jenže lez do obchodu, když ani nevíš, jestli je ještě prodávaj, a taky by mi ujel vlak a já bych se kvůli pásce do stroje dostal domů až pozdě večer..., vážně ti nelžu, klidně se podívej do jízdního řádu, ale to jsem ti chtěl říct, teda to nejhlavnější ještě přijde, protože to si schovávám, ale to jsem takhle, zrovna včera, když jsem si na tebe vzpomněl, říkal jsem si, že bysme mohli někdy někam zajít, víš, jako prostě někam, zvednout se a jít, protože já asi budu úplně stejnej jako ten kluk z toho mýho příběhu, že nedokážu sedět na jednom jedinym místě, ale musim jít na strašlivě dlouhou cestu..., a tak jsem si říkal, že bysme mohli jít spolu, víš, jak jsem si na tebe včera vzpomněl, já ani nevím proč jsem si na tebe vzpomněl, prostě jsem si vzpomněl..., no a nejdřív, než se teda někam vydáme, mohli bysme třeba zajít někdy, až bude, no to je jasný, čas, zvednout se a jít, posedět někde u kofoly a říkat si něco..., jenže co bych asi měl říkat, když ani nevim, o čem bych měl psát..., mohli bysme si třeba povídat jak se kdo máme, myslim tu votřepanou frázi, jo, je trapná, ale nelžu ti, když ti říkám, že člověka to občas umí zahřát na srdci, když může říct upřímně, jak se doopravdy má, nevim proč, prostě zahřeje a teď ti doopravdy nelžu..., ale to jsem ti chtěl dopovědět, když jsem teda neměl pásku do stroje, tak jsem šel na procházku po Chýnově a zrovna jsem zašel na hřbitov a připadal jsem si tam smutnej ještě víc, protože se mi najednou začalo vybavovat něco jako smrt, ne, nelžu ti, tak nějak jsem si ještě ke všemu uvědomil, že i my, ty, já, všichni ostatní žijeme a protože žijeme, stáváme se součástí smrti, a tak nějak mě na tom hřbitově napadlo, že čas nám strašně letí, moc rychle, teď uplynula vteřina, další, další, kruci, co se to jenom děje, dneska je mi dvacet, ale ještě před pár lety mi bylo pět, pak šest, pak jsem vyrostl a bylo dvanáct, třináct, dospěl jsem..., ale to ti musim říct, pořád si totiž připadám jako strašně malej kluk, co si věčně hraje a u nohou má celej svět, já ti nevim Pohynko, ale mě ti to tak nějak rozesmutnilo a nedokázal jsem se rozveselit, jen se šourat ze hřbitova a prostě si jenom přát někoho potkat a říct mu o tom všem..., jenže jsem nikoho nepotkal, nelžu ti, nikdo tamtudy nešel, asi se všichni bojej hřbitova nebo co, a tak jsem se z procházky vrátil a potřeboval jsem to celý napsat, jednu jedinou větu, proč se vymýšlet s nějakym příběhem nebo jak napíšu věty, tak sakra, kde má bejt ta tečka, ne, tady ne, tady snad taky ne..., a prostě půl hodiny dumám, kde udělám tečku a nenapíšu nic, nebo jen tu tečku..., ale tahle zpověď se psala jednoduše, psal jsem jí necelou půlhodinu a pořád nevim, o čem mám psát..., takhle, musel jsem to všechno napsat na počítači, nelžu ti..., ale teď ti lhát budu, řeknu, že jsem si na tuhle cestu psaním lokl krapet alkoholu, jo, rum to byl, protože všichni řikaj, jak je dobrý odbourat veškerý bariéry a psát volně..., jenže to jsou kecy, vážně, jsou to kecy a člověk toho napíše nejvíc jedině tehdy, když je sám sebou a ne někdo jinej..., mě hrozně baví psát, to jsem ti neříkal?, tak to si poslechni, strašně mě totiž baví psát, já nevim proč, prostě asi jenom tak, nebo proto, že ten smutek se přece jenom vytratí a já se ocitám v naprosto jinym světě, opravdu, a snad proto mě psát baví, nezastavovat se a psát prostě to, co psát chci a při čem se ze mě vypaří co nejvíc smutku..., a už mě vlastně ani nebaví psát nějaký bláboly jenom proto, aby to někdo někdy vydal, já chci jenom to, věř mi, že bych prostě něco napsal a jedinej, kdo si to přečte, jsi ty..., ale Pohynko, čas hrozně letí a mě ti ten hřbitov pořád leží v hlavě, takže budeš muset číst rychle, takhle!, nechci psát něco, co bych prodával, ale to, co by dělalo lidem skutečnou radost, jako že by byli smutný jako já, ale přišli by domů, zavřeli se a četli a díky tomu mýmu textu nebo prostě něčemu, co napíšu, jim zase bylo dobře a dostali hlavně sílu zvednout se a jít a třeba na svý cestě nic neřikat, jen to, jak se kdo má..., a to jsem ti chtěl ještě říct, totiž že já bych strašlivě moc vrátil svoje dětství, kdy jsem byl ještě malej kluk a nějakej smutek?..., kdepak!..., já vim, že tu melu pátý přes devátý, nelžu ti, když říkám, že to vim, a nevim proč tu takhle žvanim, asi proto, že se mi chce, někdo žvaní na všech diskuzích a komunikačních webech, ale mě, nelžu ti, se to nelíbí a přímo se mi to hnusí, že každej dneska sedí doma a píše jen do počítače..., kruci, jak já bych rád zprovoznil ten psací stroj a psal jedině na něm..., protože takhle se stávám jedním z těch, co se nedokážou zvednout od počítače a někam jít..., kromě dětství bych strašně rád vrátil poslední letní prázdniny v Dobroníně, kdy jsem celý rána psal nějaký svý knížky, který zatím nevyšly a budu rád, když ani nevyjdou..., ale vždycky, když jsem dopsal, zvedl jsem se a šel ven..., a to je veliká škoda, že jsi moc nepobývala v Dobroníně, protože my jsme chodili ven furt, já nejčastějc s Pavlem, ale hodně taky s Dvořim, Týnkou, Jituškou, Ašim nebo Jiříkem a prostě s tou naší bandou, však ty víš, kdo do ní všechno patří..., pamatuješ, bobříky offline..., ale bylo to fakticky parádní a doufám, že takový prázdniny zažiju příští léto, ale myslim si, že ne..., to je smůla, jak ten čas letí, je po čtvrt na osm večer a teprve před hodinkou, nelžu ti, klidně si to zkus taky, jsem se rozhodl, že napíšu tuhle povídku, že prostě sednu a budu psát, ale místo toho jsem potřeboval někam jít, a pak všechno během necelé půlhodinky, nelžu ti, vychrlit na papír, nedívat se na obrazovku, jenom psát, psát, psát, takže já teda začnu, jenomže pořád nevím, o čem má taková povídka být...

AUTOR: PETR BOBEK

 
   
Winfrskrec page 2008 Designed by Blind Clown